Sporty

Já jsem si myslela, že mi řekne, že jsem se úplně zbláznila, ale to neřekl. Martin řekl, že by to mohl zařídit. Každá věc má nějaký háček. Abych mohla vůbec dostat povolení, že jsem zdravá a že nemám problémy se srdcem, tak jsem měla mít povolení od doktora. Doktorka mi to však odmítla napsat a povolit. I když jsem úplně zdravá, ale co nejvíce mě i ten doktor, který vás vidí jen jednou za rok, tak ten ví všechno nejlíp. Já jsem to ale nechtěla vzdát. Tak jsme to udělala tak, že to bylo na moje triko. Tak jsme to s Martinem uskutečnili.

Určitě si říkáte, že jsem blázen nebo, že nejsem normální. Pro někoho třeba nebudu normální, ale mě to prostě velmi naplňuje, a že máte vozík, ale to neznamená, že budete sedět a nic nezkusíte. A teď k tomu samotnému skoku. Tak mi to Martin domluvil u svého kamaráda, který je špička. Má několik tisíc skoků padákem a je nejlepší instruktor pro lidi s handicapem. Jmenuje se Roman. Než se to celé vůbec uskutečnilo, tak to chvilku trvalo. Ale to čekání stálo za to. Když se blížil ten den D, tak jsem si myslela, že se budu bát, a že napíšu Martinovi, že tam nepůjdu, ale to bych nebyla já. Já jsem se vůbec nebála. Naopak jsem byla úplně natěšená. Tak jsme s Martinem jeli do Příbrami, kde mě oblékli do kombinézy. S Martinem jsme vyplnili papír a Roman mi vysvětlil, jak to bude probíhat, co bude ode mě potřebovat, že musím dýchat, když vyskočíme, a že nemám křičet. A pak mě dali do letadla, kde jsem byla už jenom s Romanem a dalšími lidmi, kteří šli také skákat. Byl tam také můj sponzor Milan. Ve dvou kilometrech mě začali připoutávat k Romanovi. Jelikož neumím ovládat nohy, tak jsem musela mít nohy uvázané na batohu vzadu. A ruce jsem měla svázané u sebe, abych nedostala samovolné pohyby ruky.

Když se ve čtyřech kilometrech otevřelo letadlo, tak jsem si místo toho, abych se začala bát, tak jsem se těšila, kdy už skočím. Samotný pád trval 50 vteřin. Když Roman otevřel padák, tak jsem zařvala "To je Boží" a, že "chci ještě". Když jsme přistáli s Romanem na letišti tak mě odpoutali a dali na vozík. A já jsem byla vysmátá a chtěla jsem ještě jednou. Tak jsem dva roky poté skákala v Klatovech ze šesti kilometrů. Opět to probíhalo s Romanem. A neustále bych chtěla skákat, protože pro mě to je úplně nejsilnější zážitek a v Příbrami nyní také říkají hlášku, že je to "Boží".